Tonutí a následné utonutí je poměrně dost častou příčinou morbidity a mortality dospělých a, bohužel zejména, i dětí. Ve věkové skupině do 14 let patří mezi pět nejčastějších příčin úmrtí. Statisticky celosvětově utone zhruba 240 000 osob. Ale ani samotné přežití tonutí ještě nedává pacientům jasnou šanci na přežití. V praxi lze pozorovat časté aspirační pneumonie a pneumonitidy, syndrom ARDS, akutní renální selhání, edém mozku, aj.1,2
Pokud si představíme, že pacient zcela jistě netonul ve sterilní vodě bez patogenů, tak se nabízí logická možnost profylaktického podání antibiotik. Kýženým efektem je prevence rozvoje aspirační pneumonie po aspiraci vody, ve které postižený tonul. Jedná se celosvětově i v ČR o častou praxi, ale co o ní říká medicína založená na důkazech? Je opodstatněná a má opravdu vliv na nižší incidenci infekcí dolních cest dýchacích a konečně i mortalitu přeživších?
Skrze EMBASE vyhledávání se mi podařilo najít 289 studií, kdy celkem čtyři vycházely pro zodpovězení výše uvedené otázky relevantně.
První studie retrospektivně analyzovala 125 pacientů po epizodě tonutí, kdy primárně sledovaným outcomem byl výskyt pneumonie po profylaktickém podání antibiotické terapie. Jako rizikový faktor rozvoje pneumonie identifikovala nutnost umělé plicní ventilace. Výsledek byl takový, že profylaktické podání ATB nevedlo ke snížení incidence rozvoje pneumonie.3
Ve studii druhé autoři sledovali desetileté období, kdy v jedné univerzitní nemocnici bylo hospitalizováno celkem 40 pacientů po tonutí. Hlavní outcome, který analyzovali, bylo profylaktické podání ATB a při případném rozvoji bakteriální pneumonie analýza, zda daný patogen nebyl na profylaktickou ATB terapii primárně rezistentní. Pneumonie jako komplikace se vyskytla v 16 případech a následnou mikrobiologickou analýzou bylo zjištěno, že se jednalo zejména o atypické patogeny, primárně rezistentní na profylaktickou ATB. Volba ATB profylaxe oscilovala mezi dvěma skupinami ATB – betalaktamy a cefalosporiny III. generace.4
Třetí práce porovnávala dvě kohorty pacientů – kohorta první po tonutí dostala profylaktickou ATB terapii spolu s kortikosteroidy, kohorta druhá pouhou standardní symptomatickou terapii (oxygenoterapie, aj.). Autoři následně sledovali rozdíl míry přežití ve skupině s ATB profylaxí a ve skupině bez profylaxe. Z celkového počtu 91 pacientů ve skupině ATB přežilo 47 pacientů, 7 zemřelo. Ve skupině bez ATB profylaxe přežilo 34 pacientů a dva zemřeli. Výsledkem je, že podání antibiotické profylaxe nebylo asociováno se zlepšením přežití pacientů.5
Poslední studie, čtvrtá, analyzovala celkem 98 pacientů po tonutí, kdy 66 z nich mělo ATB profylaxi, zbytek z rozhodnutí lékaře ne. Sledované proměnné byly dvě – míra přežití a samotná incidence bakteriální pneumonie. Výsledky jsou zde také konzistentní s výše uvedenými daty, všichni pacienti přežili a paradoxně se ve skupině ATB profylaxe vyskytla bakteriální pneumonie celkem 5x, ve skupině bez ATB ani jednou.6
Je nutné uvést, že v ani jednom případě se nejednalo o randomizovanou a placebem kontrolovanou studii, která bohužel doposud v literatuře chybí. Zajímavým zjištěním pro mě také bylo, že nejčastějšími patogeny, pokud se bakteriální pneumonie po tonutí vyskytla, jsou zejména bakterie atypické. Vzhledem k jejich obecně vysoké rezistenci na betalaktamy a prakticky celé spektrum cefalosporinů je dobré o tomto faktu vědět – ve studiích i v běžné praxi se jedná o nejčastěji zvolené lékové skupiny antibiotik v profylaxi po tonutí.3,4
Závěr je tedy takový, že v současné chvíli neexistují důkazy, které by profylaktické podávání antibiotik u pacientů po tonutí podporovaly.
Zdroje
1 – https://www.bezpecnedetstvi.cz/blog/smrt-utonutim-je-rychla-a-ticha/
2 – https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/drowning